Ve změti pojmů spojených s firemní udržitelností se často zaměňují dva pojmy – ESG reporting a ESG rating. Mají sice stejnou úvodní zkratku, oba však slouží jinému účelu. Ve zkratce napsáno: ESG reporting je o zveřejňování informací a ESG rating je o jejich hodnocení.
O ESG reportingu se mluví v souvislosti s účinností nové evropské směrnice CSRD (The Corporate Sustainability Reporting Directive). Ta rozšíří okruh firem, které budou muset povinně zveřejňovat informace nefinančního charakteru jako je například uhlíková stopa, spotřeba elektřiny, nakládání s odpady či diverzita.
Tato data o sobě firma musí zjistit a zpracovat je do zmíněného ESG reportu. Report pak slouží jak firmě samotné, aby jí ukázal, kde má prostor ke zlepšení (například v případě snižování energetické náročnosti, atd.), dále obchodním partnerům či zákazníkům. Cílem reportu je hlavně transparentní zveřejnění dat o udržitelnosti firmy. Je to tedy ambivalence finančního vykazování a neobsahuje žádné požadavky na to, jak moc by měla být firma udržitelná.
Bohužel se na trhu často setkáváme s přesvědčením, že ESG reporting je jakýsi scoring nebo certifikace. Tomu jdou na ruku i některé firmy, které pod touto rouškou zaobalují a prodávají nabídku na zpracování reportu. To ale není fér a jde o zneužití této problematiky. Není totiž možné „být ESG“, či „nebýt ESG“. Je pouze možné reportovat v souladu s požadavky směrnice CSRD.
Co je ESG rating
Už tedy víme, že ESG reporting vysvětlený výše je něco jiného než ESG rating. Zatímco reporting bude v EU povinný, ratingy jsou čistě tržní záležitost. Ratingové agentury využívají ESG data včetně dat z reportů, aby firmu ohodnotily. Nehodnotí však udržitelnost v pravém slova smyslu.
Cílovou skupinou ratingů jsou totiž investoři. A ty zajímá především hodnota firmy. Zajímají se tedy o to, jak dobře je připravena na změny spojené s udržitelností. To jim ukáže, jak bude odolná či zvládne případné změny legislativy, poptávky nebo například příchod sucha. Výsledkem je, že firmy s dobrým ESG ratingem nemusí být aktuálně ty „nejudržitelnější”, ale jsou to ty, které jsou dobře připravené na rizika a změny, které se na nás v souvislosti se změnou klimatu hrnou.
V praxi to vypadá tak, že tyto firmy mají připravené všechny politiky, cíle, etické kodexy apod. Mají tedy zvládnutou administrativu kolem ESG a právě to z nich dělá firmy dobře připravené na budoucnost a právě díky tomu mají dobrý rating, který je atraktivní pro investory.
Jak je to s certifikacemi a ESG
Setkáváme se s tím, že po nás firmy chtějí ESG certifikaci. Nic takového však neexistuje. Pokud to někdo na trhu nabízí, je na místě obezřetnost. V udržitelnosti certifikace samozřejmě existují a dávají smysl, jsou to však dílčí certifikace jako Fair trade, Rainforest Alliance nebo Fair Labor. Ty jsou všeobecně známé a právě z toho těží jejich uživatelé. Tyto dílčí certifikace zajišťují udržitelnost v určitých segmentech.
B-corp, nebo Green Brands hodnotí udržitelnost celé firmy, ale není to zaměnitelné za ESG reporting. To, že firma získá certifikaci, nezaručuje vyhovění evropským legislativním povinnostem nebo požadavkům v rámci ESG.
Dále se firmy mohou setkat s požadavky, například od obchodních partnerů, jako jsou SBTi, TCFD, CDP nebo Ecovadis. Nejsou to certifikace, ratingy ani legislativní povinnost. Jsou to nástroje, které opět pomáhají partnerům rozlišit, zda se firma zabývá udržitelností smysluplně.
Jaké je tedy doporučení pro firmy, které s ESG začínají? V první řadě je důležité zaměřit se zejména na transparentnost – to znamená zveřejňování informací o sobě, tedy ESG reporting. Následně by firma měla usilovat o to, aby se v udržitelnosti zlepšovala a zveřejňovala lepší a pozitivnější informace. V tom spočívá celá logika ESG – zveřejňovat (být transparentní) a zlepšovat se.
Pokud to po firmě některý z obchodních partnerů požaduje, dává smysl využívat nástroje jako SBTi, Ecovadis a TCFD nebo se nechat ohodnotit u ratingových agentur jako S&P, MSCI, Sustainalytics aj.
Jak a proč zkratka ESG nahradila CSR
Udržitelný rozvoj je politický koncept, který směřuje k zajištění lepšího stavu životního prostředí, společnosti i ekonomiky a politiky. Jeho cíle a témata definuje například sedmnáct Cílů udržitelného rozvoje OSN. Předpokládá se, že kromě států se do něj zapojí také města, nadnárodní a neziskové organizace i samotné firmy a jednotlivci.
O zavádění udržitelnosti se firmy dosud pokoušely formou zohledňování odpovědnosti vůči svému okolí. Zažil se pro to pojem CSR (Corporate social responsibility). V rámci toho firmy dělaly aktivity, aby zlepšily veřejné mínění o jejich odpovědnosti. Zřídka kdy se však dařilo dosahovat v rámci CSR zásadnějších změn ve firmě a řešit klíčové problémy.
S nástupem udržitelného rozvoje a jeho konkretizací ve formě uhlíkové neutrality do roku 2050 v EU se o toto téma začali zajímat také investoři. Chtěli si být jisti, že podniky, do kterých investují, nemají nějaká skrytá rizika spojená s udržitelností, která by snížila důvěryhodnost a tím i hodnotu firmy – například, že nakupují materiály, které vyrábějí děti, přispívají ke kácení pralesů, jejich výrobky jsou škodlivé pro spotřebitele atd.
Proto investoři začali posuzovat dopady a rizika firmy spojené s životním prostředím (E), společností (S) a jejich chování na trhu (G) a po firmách začali vyžadovat tyto relevantní informace.
je součástí naší firemní DNA. Řešíme ji nejen s našimi klienty, ale je naší hlavní hodnotou v práci i v osobním životě.
