K iniciativě SBTi se připojuje stále více firem, chtějí mít ověřené cíle v udržitelnosti

Tuzemské podniky se začínají připojovat k iniciativně SBTi, která hodnotí jejich dekarbonizační cíle podle vědeckých poznatků. Po řadě z nich to žádají jejich velcí odběratelé, pro které se SBTi stává nástrojem, jak řídit udržitelnost svého dodavatelského řetězce.

Science Based Targets inititive, zkráceně SBTi, je globální iniciativa, která firmám pomáhá stanovit si ambiciózní cíle v oblasti snižování emisí v souladu s nejnovějšími vědeckými poznatky. Zaměřuje se na to, aby podniky urychlily snížení emisí na polovinu do roku 2030 a dosáhly nulových emisí do roku 2050. Iniciativu podporují celosvětově uznávané instituce jako Organizace spojených národů či Světový fond na ochranu přírody. Cíle dle SBTi jsou tak zárukou, že si je firma nastavila správně.

Pokud si firma stanoví cíle v oblasti dekarbonizace a SBTi je schválí, znamená to, že cíle jsou v souladu s vědeckými poznatky a reálně přispívají k zastavení globálního oteplování. V praxi to vypadá tak, že se firma u SBTi zaváže ke stanovení dekarbonizačních cílů tím, že zaplatí administrativní poplatek a poté má dva roky na to, aby si cíle stanovila v souladu s parametry, které SBTi udává.

V rámci těchto cílů musí podrobně popsat, jakým způsobem bude emise postupně snižovat. Pokud si během zmíněných dvou let nestihne nastavit dostatečně ambiciózní cíle, tedy takové, které povedou k uhlíkové neutralitě v roce 2050, SBTi jim certifikát neudělí a ještě z toho může být reputační skandál a ztráta důvěry na trhu.

Velké firmy začínají požadovat po svých českých dodavatelích, i malých a středních firmách, aby se k iniciativě SBTi zavázali. Na velké společnosti totiž čeká už příští rok povinnost informovat o tom, jaké emise produkují oni sami i jejich dodavatelský řetězec. Proto tlačí na to, aby jejich dodavatelé byli co „nejzelenější”.

Firmy si neuvědomují, k čemu se „upsaly”

Firmy, které dostanou od svého odběratele požadavek, ať se k SBTi zavážou, se na nás obracejí čím dál častěji a chtějí s nastavením cílů pomoci. Často si ale plně neuvědomují, k čemu se vlastně „upsaly” a jak velký závazek si daly. Že nejde ani tak o to, aby si SBTi zaplatili, ale o celkové investice do skutečného snižování emisí skleníkových plynů, které je v následujících letech čekají.

Malé a střední firmy mají k získání SBTi o něco jednodušší cestu než ty velké. Mají také dvě možnosti, jaké cíle si stanovit. Tou první je stanovení krátkodobých cílů na snížení emisí Scope 1 a 2, kterých by mělo být dosaženo do roku 2030. Od malých a středních firem se v tomto případě nevyžaduje stanovení krátkodobých cílů pro oblast emisí Scope 3, ale musí se zavázat k jejich měření a snižování. Druhou možností je stanovení dlouhodobých cílů v oblasti snižování emisí Scope 1, 2 a 3., kterých by mělo být dosaženo do roku 2050.

Zavázání se k plnění dekarbonizačních cílů podle SBTi může firmám pomoci i v jiných ohledech, než získání odběratele. Zejména je to prevence proti greenwashingu, tedy „lakování” na zeleno, kdy si firmy, většinou v dobrém úmyslu, stanoví v oblasti udržitelnosti cíle, které pak ale neplní, což mohou negativně vnímat jak zákazníci, tak obchodní partneři či investoři. Právě investoři se budou po firemních plánech v oblasti udržitelnosti ptát čím dál častěji. Jsou k tomu tlačeni legislativou a jejich cílem je, aby měli portfolio investic co nejzelenější.

Velké firmy v Česku budou muset už za rok 2024 povinně zveřejňovat nefinanční údaje spojené s životním prostředím, přístupem k zaměstnancům a řízením společnosti. A to včetně uhlíkové stopy svého dodavatelského řetězce. Data o udržitelnosti proto už chtějí od svých, často menších, dodavatelů. Legislativa podle směrnice o nefinančním reportingu pod zkratkou CSRD velkým firmám stanovuje povinné vydání nefinanční zprávy za rok 2024 v roce 2025. Legislativu ale předbíhá tlak bank a dodavatelů, kteří potřebují data nefinančního charakteru už nyní.

Pro firmy všech velikostí bez ohledu na legislativu je proto přínosné zjistit si, jak na tom s udržitelností jsou a jak mohou snížit svoje emise. To platí zejména o společnostech, které dodávají produkty či služby velkým nadnárodním korporacím. Při rozhodování o klimatických závazcích, a to zejména v případě SBTi, by však jejich plnění neměly podceňovat a být si vědomé toho, jaké náklady jsou s tím spojené.